Nejkrásnější ze všech závislostí – dobré jídlo

Ze všech závislostí, co na světě existují, je závislost na DOBRÉM jídle ta nejméně riskantní a nejvíce příjemná. Tato vášeň vám nezruinuje zdraví jako třeba vášeň pro heroin, nikotin nebo konspirační teorie, ale naopak člověku prospěje, neboť jídlo jest palivem vezdejším pro naše profánní tělo. Bez jídla se neobejdeme, tak proč si to trochu neosolit.

Chuť je jeden z pěti smyslů, jimiž nás příroda (Všemohoucí, ilumináti, dosaďte podle chuti) obdařila. Chuťové pohárky „překládají“ mozku chemické látky obsažené v jídle. Ty se rozpouštějí a oddělují ve slinách. Chuťové pohárky se vyskytují na jazyce, na měkkém patře a v krku. Největší schopnost vnímat chutě máme v raném dětství, později tato schopnost mizí. Relativně čerstvé chuťové pohárky a tím pádem zjitřené chutě asi stojí za tím, že děti nemají většinou rády olivy, byť jen trošičku pálivá jídla nebo sushi.

Rozlišit lze spolehlivě 5 základních chutí a jednu nespolehlivě. Registrujeme sladké, slané, kyselé, hořké a unami, které je charakteristické pro mořské řasy a potraviny obsahující glutamát sodný. Přítomnost aminokyselin v těchto jídlech podporuje růst svalů.

Rozlišovat chutě patří k prastaré a veledůležité evoluční výbavě člověka. Chuť totiž spolehlivě určovala co k jídlu je a co není. Rovněž říkala tělu, co mu zrovna chybí a co potřebuje „natankovat“. Zjednodušený význam chutí pro člověka je tento – sladká chuť poukazuje na sacharidy, slaná upozorňuje na přítomnost tolik důležitých minerálních látek, o unami byla řeč. Kyselá chuť pravěkému člověku říkala, tohle nejez, je to zkažené, už se to rozkládá, a hořká chuť naznačuje přítomnost toxických látek, čili jídlo je potenciálně jedovaté.

A co ta nespolehlivá šestá chuť? Tím by měla být chuť tuková, chuť mastnoty. Problém nastává v tom, že chutě vnímáme pouze rozpuštěné ve vodě (slinách). Jenže tuk se ve vodě nerozpouští. Člověk tak možná spíše něco o chuti tuku tuší, než by ji plně vnímal. Tato schopnost byla objevena jenom u myší, u lidí nebyla zatím prokázána. A je tu ještě jiná věc.

Už delší dobu je známo, že na intenzitě vnímání chuti se podílí také nos, čili čichové vjemy, a to nemalou měrou. Dokazuje to úplná blbost. Vzpomeňte si, když jste měli při rýmě ucpané nosní dutiny, že se vám potom i „zbláznily“, pomíchaly a změnily chutě, což by nebylo tak zajímavé. Bramborová kaše při ucpaném nose může chutnat po omítkovém tmelu, to známe všichni. Nicméně poslední výzkumy dokazují se to funguje i obráceně. Vědci totiž objevili čichové receptory v chuťových pohárcích na jazyku. Ty jsou stejné jako v nose a jsou plně funkční, z čehož by mohlo vyplývat jediné – cítit pach/vůni můžeme i jazykem. Pravda však bude o něco prozaičtější v tom, že vnímání chutě i vůně u jídla většinou splývá dohromady.

Webová stránka Foodclub.cz nabízí k přečtení a zamyšlení pár informací, které jsou vyňali ze světa gastronomie.